Roháče, Západní Tatry - září 2006
Rozcestí:
Den druhý

Den třetí

Den čtvrtý

Podzimní Roháče

Na konci září se naskytla jedinečná příležitost někam se podívat. Čtvrteční státní svátek a páteční jednodenní dovolená nabízeli dvojnásobný víkend a tak jsme se (i díky dobrému počasí) rozhodli strávit tři dny v Tatrách.

Na cestu jsme se vydali po práci ještě ve středu, dostali jsme se do obrovské zácpy již na prvních kilometrech a tak jsme volili objízdné trasy. Na Slovensku byl provoz také velice hustý i přes to, že bylo již 8 hodin. Do naší destinace - Žiaru, poslední vesnice před Roháči - jsme dorazili někdy po deváté hodině, našli ubytování na jednu noc, stihli zajít do hospůdky na pivko a pak konečně po dlouhém dni na kutě.

Druhý den ráno jsme vycházeli z místa ubytování již pěšky, bez auta, které zůstalo našim ubytovatelům na hlídání - a pohlídali ho dobře, za což jsme jim byli vděční. Od toho místa jsme museli ujít zhruba 8 kilometrů k našemu výchozímu místu: Žiarské chatě, nacházející se ve výšce 1300 metrů. Chata prošla absolutní rekonstrukcí, lépe řečeno byla na základy rozebrána a znovu postavena. Chata nyní vypadá velice dobře, ještě prý musí dodělat nějaké pokoje. My jsme se ubytovali - bylo kolem půl jedenácté - v podkroví ve společné místnosti na spaní a hned na to vyrazili bez těžkých batohů na první tůru, která nebyla (vzhledem k tomu, co jsme již ten den absolvovali a pozdní dopolední hodině) z nejnáročnějších. Bylo pěkné počasí a nás vůbec nic netížilo, krátce po poledni jsme se zastavili na sluníčku, velice chutně poobědvali - slunečnicový chlém, paštiku, sýr, nějaké ty sladké tyčinky, udělali pár fotografií a pokračovali směrem na Smutné sedlo. Tam jsme potkali spoustu obědvajicích lidí, kteří se jako vlny z moře valily z obou stran. Rychle jsme odbočili a na prvním kopci (mezi Smutným sedlem a Plačlivém - možná Homolka??) - ve výšce 2050 metrů jsme si kousek od cesty sedli na vyschlou podzimní trávu zlaté barvy a odpočívali. Sledovali jsme Žiarské údolí na jedné straně a Smutnou dolinu s Roháčskými plesy na straně druhé, pak také mraky, které se chvíli co chvíli přibližovaly a zase oddalovali od vrcholků. Po báječném odpočinku jsme se vydali na Plačlivé, které je 2125 metrů vysoké. Při příchodu na Plačlivé se během několika málo minut přihnaly ony zmiňované mraky z polské strany, začalo trochu foukat, zmenšila se viditelnost a dokonce i začalo pršet. Rychle jsme sestoupili do Žiarského sedla a pak pohodlně na chatu. Deštík byl krátký a slabý. Večer pak pršelo chvílema celkem dost. Dali jsme si 2 piva v přeplněné hospodě chaty a v devět hodin jsme šli spát.

Třetí den byla na plánu nejtěžší trasa. Ráno jsme vstali kolem půl sedmé, bez snídaně jsme se vydali nahoru a na vrcholu jsme plánovali dát si snídani. Vše se podařilo, i když Iveta byla bez kafe trochu pomalejší a jak sama dodala prý se protestně courala. Vše bylo zapomenuto při snídani a pohledu na osvětlené svahy ranním sluncem. Snídaně proběhla ve zhruba 2100 metrů. Taková klasika: vločky, mléko, jablko... Trasa pokračovala na Príslop (2141), Baníkov (2178) a zde začala sranda - pravá hřebenovka s řetězy, prudkými svahy a srázy. Iveta to všechno zvládla, byla dokonce i pochválena.Další trasa Hrubá Kopa (2166), Tri Kopy (2136) a opět Smutné sedlo a Plačlivé a zpátky Žiarskou dolinou do chaty. Několikrát jsme se pěkně vyvalili na nějakou tu pěknou skálu nebo trávu a užívali si pohody. Mým záměrem brzkého odchodu z chaty to ráno byl ten důvod, že právě tento přechod hřebene je velice frekventovaný a abychom se na exponovaných úsecích potkávali s co nejméně lidmi. To se nám naštěstí celkem vydařilo. Večer jsme navíc na chatě potkali kamarády, dali jsme si dvě pivka a po osmé hodině jsme byli v pelechu.

Den číslo 4 byl náš poslední. Ráno jsme si zabalili bágly, nechali je na chatě a vydali se na poslední tůru. Cíl: vrch Baníkov (2184), třetí nejvyšší vrchol Západních Tater. Opět jsme šli ráno celkem brzy, tentokrát jsme posnídali již na chatě. Cestou z údolí jsme všimli, že vrchní partie údolí je pokrytá jinovatkou. Do sedla jsme se dostali právě v okamžiku, kdy se tu objevilo sluníčko. Celou cestu jsme absolvovali úplně sami, na vrcholku byli před námi ten den akorát tři lidé. Pouze cestou zpět do sedla jsme potkali dalších 5 lidí. A o to to bylo lepší. Bez lidí, pohoda, klid, nikdo nepřerušoval absolutní ticho. Umíte si to představit? Na vrcholku jsme se rozvalili, v povzdálí sledovali Vysoké Tatry. Po půl hodině se nad horou začal tvořit mrak, tak nám nezbylo než utéct o kus dál, kde se dalo také pěkně odpočívat. Tam jsme si dali oběd a po chvíli se začali vracet, abychom mohli ještě tentýž večer odjet domů. V chatě jsme si vyzvedli batohy a využili místních služeb - půjčovny koloběžek. Stačilo se jednou odrazit a za pár minut jsme dorazlili dolů k úpatí doliny. Pak nám zbývalo už jen pár kilometrů k autu a další tři hodiny na cestě domů.