Čína, aneb cesta za velkým rudým bratrem
Píše se 24. října 2005 a já sedím v autě, které směřuje na Vídeňské letiště. V autě sedí ještě další dva spolucestující, Michal a Jarda. Všichni máme společného to, že jsme vyslanci firmy Siwe, která vyrábí nástroje do lisů. Tyto nástroje pak zase z plechu vyrábí nejrůznější součásti automobilové konstrukce jako například sloupky mezi předními a zadními dveřmi nejrůznějších aut, výztuhy dveří a podobně. Oni dva jsou ti, kteří těmto nástrojům důkladně rozumí, já jsem ten, kdo tomu spíš nerozumí... no ale na druhou stranu zase trochu překládám a proto jsem se s nimi také svezl.
Náš cíl bylo město Changchun, ležící v severovýchodní části komunistické Číny. Přípravy před odletem nejaké byly, hlavně to, že jsme si museli vyběhat čínské vízum a taky nejakou tu vakcínu. Letěli jsme z Vídně do Shanghaie, kde jsme čekali pět nebo šest hodin a pak jsme pokračovali na sever do naší cílové destinace. Let proběhl úplně v pohodě, akorát mi připadalo, že na nohy bylo méně místa než obvykle. Letěli jsem přes noc, tak bylo vidět celkem prd. Tedy zpočátku trochu Vídně, potom Tatry. Letěli jsme přímo přes Moskvu, ale nad tímto městem se z neznámých důvodů ztahovala taková mračna, že nebyla vidět ani jakákoliv záře. Cesta vedla severní trasou přes Sibiř, Mongolsko - Ulanbátar a Peking dolů do cílové metropole. Ze zbytku trasy jsme viděli pouze osvětlený Novosibirsk a když už jsme přistávali, tak z dálky centrum Shanghaie ponořené do smogové clony, obvyklého závoje čínských měst. Cesta přes Rusko je pravděpodobně bezpečnější než přelet Himaláje a nestabilních států, jako je Pákistán, Afgánistán, Irán či Irák.
Už před odletem jsme věděli, že v Changchunu není po většinu roku příliš příznivé počasí - dnů ve kterých zde nemrzne je v roce 150. Při přistávacích manévrech jsme mohli spatřit pouze zašedlá nebo zahnědlá pole, po něčem zeleném jako jsou třeba stromy či tráva ani památky. Místní lidé na polích "uklízeli" tím, že zbytky čehokoliv, co po sklizni zůstalo, nekompromisně pálili a vytvářeli tak kouřovou clonu, kterou se prodíralo naše letadlo. Z letadla tedy byly vidět pouze plápolající ohně, spousta kouře a zahnědlá monotónní krajina. Na letišti nás potom čekalo překvápko v podobě záchodových šlapek. Tedy kdo chtěl na záchod jíti, musel bandáže na kolenou míti... Platilo by to hlavně pro mě, protože vykonávat potřebu v pozici pokrčeného střelce by znamenalo to, že by mi z kolenou vyskákaly všechny menisky... Naštěstí jsem ale po celou dobu pobytu nemusel tento "vyvoněný" luxus použít. V našem hotelu totiž byla výhoda klasické záchodové mísy a to se pak člověk šlapkám jenom směje. Tedy na letišti jsme si vyzvedli zavazadla a snažili jsme se zjistit možnosti dopravy do našeho hotelu, který jsme měli již dopředu rezervovaný.
Místní čínská slečna na informacích nám sdělila, že autobusem je to prý hrozně drahé. Už ani nevím, jak se k nám dostal jeden mladík, který neuměl ani slovo anglicky, ale začal navrhovat cestu do hotelu za jedno sto dolarů!! Když se dozvěděl, že jsme ubytovaní v jednom z nejlepších hotelů, asi dostal strach, že bychom si mohli někde stěžovat (ačkoliv si myslím, že v Číně si někdo může jen stěží stěžovat...) a cena najednou razantně poklesla a domluvili jsme se na jednom stu RMB či Yuanech. Následně jsme prožili jakýsi kulturní šok. Mladík nás zavedl za taxikářem, který nás měl odvězt. Sranda byla, že se naše veškerá bagáž do auta skoro nevešla. Taxikář vlastil auto Volkswagen Jetta nebo něco podobného, ale snad dvacet let starého. Ono když se člověk koukl kolem, všechny taxiky byly ve stejném stavu. Ja jsem se v autě ze zvyku připoutal, což se mi poté stalo osudné. Vysvětlím později. Taxikáři nemluměli ani slovo anglicky, neuměli číst latinku, takže bylo velice těžké se s nimi domluvit. Vyrazili jsme na cestu. Auto se při větší rychlosti nad 40 km/hod rozklepalo, při šedesátce začalo foukat ze všech oken. Taxikář velice často používal klakson a dálková světla, což jak jsme později zjistili bylo naprosto standardní chování. Dálnice z letiště byla pustá, jenom pár aut. Jakmile jsme sjeli z dálnice, doprava značně zhoustla. V jedom směru byly ve městě na větších silnicích minimálně dva pruhy, na hlavních tazích pak tři pruhy, ostrůvek a ještě další dva pruhy, potom další ostrůvek a jeden pruh, pravděpodobně určený cyklistům. Po pár kilometrech jsme se dostali do centra metropole, která má dvakrát více obyvatel než Praha. A ta pravá čínská mačkanice na silnicích začala. Na každé křižovatce byly semafory s velkým odpočítávadlem, které odpočítávaly čas, po který bude příslušný signál trvat. Ten den tedy začal náš boj o holý život, nebo jsme si tak spíše připadali. Nevím, jestli tomu je všude jinde v Číně stejně, ale tady veškerá pravidla spíše neplatila. Tedy občas řidiči zastavili na červenou. Když někdo vjížděl na hlavní silnici, prostě se tam protlačil a třeba hnedka do třetího pruhu. Když se někam odbočovalo, řidiči se zásadně nedívali do prava nebo do leva, proč taky, je zajímalo spíše jenom to, co se děje před nima. Každý se pravděpodobně řídí pouze pravidlem, že pokud je před tebou volno, jedeš a když ne, tak přijedeš pozdě. Chodec je řidiči brán jako něco, co na silnici absolutně nepatří. I když mají zelenou, musí si dávat sakra pozor, kam jdou, jinak je auto sebere. Chodci tedy nemají žádné právo, ale hlavně jim nepřísluší přejít silnici. Nikdo zde nikoho nepustí. Nejednou se mi stalo, že jsem se ocitl uprostřed silnice a nemohl jsem ani dopředu ani zpátky - autobus mi škrtal o budnu zezadu, ze předu zase taxikáři skoro přejížděli špičky. No a domorodci se jen usmívali. Takhle se totiž přechází silnice úplně normálně. Po příjezdu do hotelu jsme byli rádi, že jsme cestu přežili ve zdraví a já, vzhledem k tomu, že jsem seděl na místě spolujezdce vedle řidiče, jsem se začal trochu obávat dalších třech týdnů a jen doufal, že to všechno ve zdraví přežijeme. Hotel byl pětihvězdičkový, dobře vybavený, ale dost drahý.Bydleli jsme ve 13. patře v samém centru města. I přes hotelová okna a těžké závěsy k nám doléhal pouliční hluk. Po více než 24 hodinové cestě jsme konečně spočinuli hlavou na polštáři ve vodorovné poloze.
Na druhý den jsem posnídal české pražené vločky a vyrazili jsme do práce. Opět taxíkem. Byla to naše první cesta, takže jsme ani trošičku netušili, kudy pojedeme. Večer jsem si akorát nechal od jednoho pikolíka na recepci napsat čínským písmem místo, kam nás měl taxikář odvézt. Jak se pak ukázalo, něco na tom zvoral a my jsme naše pracoviště hleadali o něco déle. Stále jsme ještě nebyli zvyklí na čínský styl řízení automobilu, takže jsme z cesty měli celkem srandu a někteří, třeba jako já - sedící ve předu, se zase báli, abchom do práce vůbec dojeli. Klakson troubí, dálková světla svítí opravdu do dálky - dvě věci, které se v Číně užívají více než brzda. Cestou jsme potkali pasáčka krav jak své stádo vede po nové asfaltové silnici k pastvě, což představovalo seschlou přemrzlou hnusnou trávu nebo spíše její zbytky. Když jsme konečně přišli do továrny, šokovali mě dvě věci. První byla ta, že nás ostraha objektu zdravila salutováním a druhá, že obrovská hala, kde jsme trávili většinu našeho času, byla při vchodu jaksi nedostavěná. První čtvrtina haly, do které ústil vstup, byla pokryta cihlami. Obyčejné cihly, ze kterých u nás děláme příčky, se v Číně pravděpodobně používají na zpevnění podlahy před tím, než se vybetonuje. Společnost, která totiž postavila halu s naší společností (tedy tou, které jsme měli uvést do chodu nástroje do lisů) asi nemá dost peněz na dokončení a tak se čtvrtina haly obehnala plentou a bylo hotovo. Z těch třech čtvrtin dokončené haly zely dvě třetiny prázdnotou. Zpátky do hotelu jsme se dostávali většinou za tmy a všelijakým krkolomným způsobem jsme se snažili si volat vždy stejného taxikáře, který věděl kam chceme jet.
Hned první den po práci jsme zajeli do obchodu amerického řetězce WallMart. Každý druhý číňan(ka), který nás potkal, se po nás řádně poohlédl a zkontroloval si nás od hlavy až k patě a zase zpátky. Bylo to celkem zábavné, když si nás všichni takhle prohlíželi. Nejen, že jsme byli o hlavu vyšší než oni, ale hlavně pro ně evropan či američan znamená úspěch. Jsou tím živeni z reklam, ve kterých nevystupují lidé z Asie, ale pouze evropani a američani. Všichni se třeba i nevědomě snaží napodobit ty úspěšné tváře z reklam, takže čínská identita je marketingem a penězi podrývána. Samozřejmě za bedlivého dozoru soudruhů. Výběr v obchodě nás překvapil, tedy spíš nás nepřekvapil, protože výběr potravin je zde na srovnatelné úrovni, ne-li větší. Jeden zásadní rozdíl zde existuje: nikdy pořádně nevíte, co kupujete dokud to sami nezkusíte. Platí to téměř o všem. Koupili jsme chleba, při konzumaci jsme zjistili, že je sladký. Koupil jsem něco, co připomínalo mléko, neboť jsem měl kupu vloček z domova. Při konzumaci jsem zjistil, že mléko je vlastně jogurt a další mléko je jogurtový nápoj. Bariéra v podobě písma se projevuje téměř ve všech oblastech, navíc málokdo mluví anglicky natolik dobře, aby se s ním dalo domluvit. Někdy jsme místo do obchodu zašli do nejmenované americké sítě rychlého občerstvení.
Každý den jsme zažívali úsměvné situace s taxikáři. Buďto jsme se museli smát stylu jízdy nebo tomu jak se auto za jizdy neuvěřitelně klepalo, takže jsme vždy s jistotou dianostikovali několik nemocí, kterými každé auto trpělo. V Číně se pravděpodobně jezdí až do momentu, kdy auto opravdu nejede, protože oprava a veškerá údržba je asi zbytečný luxus. Několikrát jsem si popovídal s taxikářem - já na něj česky a on na mě čínsky. Vždycky to skončilo obrovským smíchem, hlavně ti vzadu se mohli potrhat... Párkrát jsme se zašli podívat do obchodního centra. Velká osmipatrová budova, kde se do šestého patra prodávalo originální zboží. Patro sedmé a osmé sloužilo pro prodej kopií - počítače, cd, dvd, software. Dalo se zde koupit úplně všechno. Navíc v podzemí bylo další tržiště, kde se také dalo koupit spousta věcí - většinou kopie a velice levné. A dalo se smlouvat.
Po pěti dnech jsme se přestěhovali do jiného hotelu, který nabízel v ceně pokoje i snídani a navíc byl minimálně o třetinu levnější. Stačilo se optat v práci ostatních a jedni kolegové ze Švédska, instalující obrovský hydraulický lis, nám to domluvili. V práci se číňani moc nepředřeli. Je pravda, že se provoz v té hale zatím rozjíždí, ale aktivita soudruhů je nižší než nízká. Ráno chodili v kvádru na osmou hodinu, z práce pak o půl páté, nehledě na to, zda bylo či nebylo něco potřeba dodělat. Jejich pracovní morálka je dle toho, co jsem viděl, také velice nízká. Úkoly řešili zajímavým způsobem - pokud se vyskytl nějaký problém, "dali hlavy dohromady". Na jednom místě se sešlo třeba i šest či sedm malých postav a dohromady řešili. Tedy spíše řešil jeden a ostatní se jenom dívali. Všechno, co jim člověk řekl nebo vysvětlil, odkývali s úsměvem, ale většinou neměli absolutní páru, co po nich člověk chtěl nebo věci udělali po svém. Pokud jim nějaký evropan nestál za zadkem a pořádně je nesekýroval, mohli jsme si být jisti, že zadaný úkol nebude splněn. V hale se také pohybovalo několik tvz. "stínů". Lidé, kteří nás sledovali na každém kroku a dívali se přes rameno (vlastně spíše přes podpaží), co a jak děláme. Občas to byla celkem sranda, koukat na někoho se svým stínem a pozorovat, jak se všude motá a plete. Takhle jsme v práci strávili kromě jedné neděle úplně všechny dny našeho asi čtyřtýdenního pobytu. Jednou jsme prodlužovali dobu odletu, ale nakonec jsme přece jen odjeli. Bylo to ale o fous - asi 150 kilometrů od Changchunu vybouchla dva dny před naším odletem chemička, která zamořila řeku tekoucí do Ruska a kdoví co ještě, známe komunisty, jak všechno co nejvíce ututlávali. Třetí oko mi naštěstí nevyrostlo. Náš odlet proběhl v naprosté pohodě, akorát jsme si museli připlatit za nadváhu úctyhodných asi 20 tisíc... Let do Pekingu byl provázen nádherným počasím, akorát nebylo co sledovat - občas nějaká ta nádrž, ale oblast byla spíše vyschlá, bez jakékoliv zeleně. Až před Pekingem se objevili zelené kopce a dokonce jsme měli možnost na chvíli zahlédnout Velkou čínskou zeď. Ta se táhla v délce mnoha kilometrů po absolutních vrcholcích hor. Peking byl zahalen do neproniknutelného smogu, který koneckonců překrývá každé větší město - doprava zde bují (bez katalyzátorů), je třeba více energie a tak se pálí všechno co hoří a ekologie jde úplně bokem. Podobná situace je také v Indii a dalších lidnatých státech Asie. Pekingské letiště prochází gigantickou přestavbou, která předchází olympijským hrám. Rozestavěná je většina území obklopující přilehlou plochu letiště. Cesta přes Rusko zpět do Vídně byla alespoň co se týká výhledů naprosto perfektní. Přelétali jsme nad pouští Gobi, Ulanbátarem a pohořími obklopující Altaj. Celý povrch horského pásma od Ulanbátaru na západ byl pod sněhovou pokrývkou. Po třech hodinách letu se snesla na zemský povrch tma a jediné, co bylo od té doby možné pozorovat, byla spoře rozsvícená města na ruském území a tu a tam nějaká metropole. A to nám zbývalo ještě 5 hodin do Vídně.
Po příletu jsme v klidu odjeli domů a asi po pěti minutách našeho pobytu zpátky v ČR do nás na jediné křižovatce v Mikulově nabourala mladá baba, která podobně bourala asi před dvěma týdny. Nikomu se nic nestalo, jenom nás to zdrželo asi o 3 hodiny, než to policie sepsala. Škoda na našem autě asi 80.000, takže nic malého. Čínské poznání pro mne určitě bylo dobrou zkušeností. Škoda jen, že jsme se nedostali dále za hranice města, kde bychom uričitě viděli ten "pravý", tedy spíše "levý" čínský "úspěch".
Page: 1 2 3 4 5 6