Druhý den jsme dlouho balili, poprvé jsme měli všechno vybavení pohromadě a museli mít na zádech úplně všechno co budeme celý týden potřebovat. Každý měl při sobě minimálně 3 litry vody, ale lépe 4,5 litru, aby zbylo večer na vaření. Spacák, stan, funkční oblečení, vařič, bomba, membránové oblečení, mačky, cepín a jídlo tak, aby vše vydrželo do soboty. Auto jsme dali na parkoviště a poprvé okusili batohy, které byly pekelně těžké. To je jeden z důvodů, proč se jednalo o pánskou jízdu, naše ženy by takový ranec mohly jen těžko přežít, navíc v kombinaci s extrémní fyzickou námahou a nadmořskou výškou. Zvykajíc si tíhu našich batohů s podporou hůlek jsme vyrazili na nádraží a přesunuli se do Zermattu. Náš původní plán byl vyjít z Zermattu (1620) do našeho místa určení výhradně pěšky, ale po zralém uvážení (souvisí s tíhou batohů) jsme zvolili zlatou střední cestu – vyjeli jsme na Schwarzsee do dvou a půl kilometru, což jsme později ocenili a shledali jako jedinou záchranu pro pozdější vývoj. Ze Schwarzsee byl nádherný výhled na Matterhorn. Tam jsme začali funět nahoru, přecházeli jsme jedno údolí s ledovcovou říčkou a mířili na ledovec Oberer Theodulgletscher. Při nástupu na ledovec jsme odbočili z cesty a šli tou svou po ledovci. Poprvé jsme byli navázáni, poprvé v mačkách. Samotné navázání trvalo asi hodinu, museli jsme si připravit správný materiál na všechny možné varianty. Dva prusíky pro každého pro případ pádu do trhliny. Při naší váze s batohem znamená pád do trhliny při navázání na laně pouze to, že ho lano zachytí (měli jsme po třech metrech na laně uzly pro zachycení na hraně ledovcové trhliny) a pak ho jen velice těžko někdo z té trhliny vytáhne a tak si jedinec musí v trhlině pomoci sám tím, že z trhliny vyprusíkuje. Pro ty, kdo nezná prusík – je to jakési pohyblivě navázané lanko s poutkem pro nohu, který se při zatížení stává pevným a při povolení naopak pohyblivý. Je třeba mít prusíky dva, pro obě nohy. My jsme si jeden prusík navázali pod mačku a měli ho přichystaný již na laně, druhý prusík by si pak jedinec musel nasadit až po pádu.
Po asi půl hodině výstupu po ledovci v „plné polní“ jsme začali pociťovat nadmořskou výšku – dostali jsme se do třech kilometrů a začal ubývat kyslík. Museli jsme dělat časté přestávky již po několika minutách, můj sporttester ukazoval vysokou tepovou frekvenci při výstupu, hodnoty nad 160 nebyly výjimkou. Protože jsem šel jako první, upozorňoval jsem na malé trhliny, měl jsem možnost najít jednu bankovku v nominální hodnotě 20 Euro. Příjemné. Samozřejmostí bylo neustálé ukusování něčeho hodně energetického, pokud možno při každé minipauze. Obcházeli jsme horu Theodulhorn a pak nás čekal poslední kus cesty, který mohl mít jeden a půl kilometru, převýšení asi 250 metrů. Náš cíl jsme již mohli vidět, ale cesta prudkým svahem s batohy nám trvala téměř dvě hodiny. Šli jsme na morál, nadmořská výška s námi mávala. Odpočítávali jsme každý krok a těšili se na chatu na Testa Grigia (3500). Cestou se měnil pohled na celé okolí – s výškou bylo vidět dál a dál, dokonce na Mont Blanc. Otevřelo se celé okolí a pohled byl prostě nádherný. Na fotkách je to vidět, popsat to moc nejde a myslím, že nejlepší je tohle zažít.
Když se všichni doškrabali na chatu, vypadalo to, jako kdyby někteří členové umírali. V naprostém vyčerpání mlčky usedli a snažili se pochytit víc kyslíku, nevěděli jestli budou zvracet nebo na ně přijde ta spodní varianta. Na chatě jsme dostali najíst a napít, ačkoliv jsme to nečekali a vůbec s tím nepočítali. To bylo něco, co nás dostalo na nohy. Za ten luxus jsme si taky museli připlatit – noc s polopenzí stála přes 40 Euro. Večer jsme brzy ulehli, ale noc nestála za moc – tep na 100 za minutu v leže, měkká postel, velké teplo a chrápání cizinců nebo spíše domácích – ve výsledku maximálně 4 hodiny spánku, což po tak vyčerpávajícím dni nebylo moc.
IMG_4529.JPG |
IMG_4530.JPG |
IMG_4531.JPG |
IMG_4533.JPG |
